Jaromír Hainc vystudoval Fakultu architektury Českého vysokého učení technického v Praze, diplomní projekt u prof. Jana Bočana. V letech 2005-2006 studoval na Fakultě architektury při Technické universitě v nizozemském Delftu. V roce 2016 získal doktorát z urbanismu a územního plánování na Fakultě architektury ČVUT v Praze pod vedením prof. Ing. arch. Jana Jehlíka.  Jaromír Hainc je autorizovaný architekt. Pracoval na tvorbě podkladových studií větších investičních záměrů. Projektoval rekonstrukce staveb i studie rodinných domů; spolupracoval s developery, s veřejným sektorem i privátními klienty. Podílel se autorsky na tvorbě územních plánů a specializovaných studií do zahraničí (zejména Irák) v architektonické kanceláři Jiran Kohout architekti s. r. o.

Od roku 2012 pracuje na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Podílel se na tvorbě návrhu Metropolitního plánu (Územní plán hl. m. Prahy) pod vedením Romana Kouckého, byl jeho zástupce v Kanceláři metropolitního plánu. Od roku 2018 působí na pozici ředitele Sekce detailu města, kde se věnuje veřejnému prostoru a jednotlivým projektům.

Od roku 2017 působí na ČVUT jako vědecko-výzkumný pracovník na Ústavu nauky o budovách na Fakultě architektury a v Univerzitním centru energeticky efektivních budov.

Od roku 2019 je členem představenstva České komory architektů, zároveň je členem pracovní skupiny a členem komise Rady hlavního města Prahy – Rady světové památky, která sleduje stav péče o dědictví zapsané na seznamu UNESCO.

Filosofie

Architektura je jen jedna, je buď dobrá nebo špatná. Takto si někdy sám pro sebe zjednodušuji odpověď na otázku, co je architektura. Ale to je málo. Architektura staví na první místo člověka. Člověk je měřítkem věcí. Urbanismus, architektura, interiér a další disciplíny kreativní tvorby považuji za součást jedné architektury. Jde o měřítko, velikost, proporce, tvar…

Úkol je stejný a proces podobný – vytváření kvalitního prostoru a udržitelného prostředí pro život lidí. To, co je ryzí doménou architektury a kde se nachází její skutečné působení, je tvorba prostoru.

Při uvažování o soudobé architektuře a jejích diskursech mám na paměti text od Ch. Day, který se dá volně parafrázovat tak, že: „Skutečně udržitelná (ekologická) mohou být jen taková místa, ke kterým si lidé dokáží vytvořit vztah a o která budou rádi pečovat , starat se o ně.“ (Ch. Day, R. Parnell: Consensus Design- Socially inclusive process) Nebo-li rozvedeno dál, že nastane vztah mezi fenomenologicky blízkými pojmy a člověk si začne vytvářet vztah k místům svého života (místo – město, doma – domácnost – dům).

Ke každé tvorbě a ke každému úkolu přistupuji poctivě a individuálně. Každá věc a každý úkol je pro mě stejně důležitý, od návrhu „pouhého“ přístřešku garáže až po navržení nové obytné čtvrti.

Naší zemi byl dán mimořádný dar v podobě všudypřítomného genia loci (CH. N. Schulz). Je naší povinností tento duch místa udržovat, dotvářet a kultivovat .

Na základě teoretického studia pod vedením prof. Jana Jehlíka a znalostí prací B. Hilliera (B. Hillier, H. Hanson: The Social Logic of Space) jsem si více a více vědom důležitosti veřejných prostranství – uliček, náměstí, parků a způsobu, jakým jsou k nim přiřazeny jednotlivé objekty – stavby. Předivo uliční sítě vytváří možnosti uzavírání se a otevírání se světu – věčnou dialektiku. Architektura by měla vytvářet prostor pro komunikaci a rámovat několikerý pohled na svět.